Po revoluci jsme snili o tom, že budeme mít plně fungující tržní ekonomiku a že svými výrobky dobudeme svět. Jenže jsme byli sraženi rychle k zemi západem, který nás technologií a kvalitou dávno překonal. Byť jsme jako Češi jedni z nejlepších, co se týče bývalého Východního bloku, stále máme co dohánět.

Největší rána přišla v tu chvíli, kdy naše fabriky a továrny stály před osudovým rozhodnutím – prodat nebo neprodat. Spousta lidí si vyhrnovala rukávy s tím, že do toho půjdou, i když neprodají. Spousta z nich padla. Naše továrny a vybavení v nich bylo zastaralé, nekonkurenceschopné a nefunkční. Měli jsme spoustu lidí, kteří uměli všechno, ale nebylo strojů a mašin, na kterém by se tyto ruce uplatnily co možná nejlépe. Ekonomika, která byla čtyřicet let zvyklá na to, že se nemusí o nic prát, najednou pocítila, že ani její vlastní zaměstnanci nejsou jistí.

Porevoluční očista

Český trh a také česká ekonomika se do té doby nebývale očistila. Zbyly jen ty nejotrlejší nebo ty, které zažily zahraniční investici, která byla jako magické slůvko v divokých devadesátých. Je svým způsobem škoda, že se ten šílený a zmatený kapitalismus proměnil v dnešní klidnou dobu, přece jen to byl žebřík pro mnohé, kteří se dnes honosí vysokým postavením a velkým majetkem. Údajná devastace české ekonomiky, kterou tolik prohlašují některé politické strany, však nebyla dílem EU, Bruselu, Kalůska ani pravicových stran. Bylo to především dílo samotných lidí.

Proč je investice dobrá i špatná?

DO podniku se přisune spoustu čerstvého kapitálu a finančních prostředků, za které se může budovat a modernizovat, avšak podíl společnosti se přesune kamsi do zahraničí. A ze dne na den se může stát, že celou firmu skoupí konkurence a prostě jej zavře. Není to nic neobvyklého a zvláště tím, že volný trh je sice volný, ale neskutečně krutý. Lidé na burze nevidí jednotlivé zaměstnance, ale čísla a jejich hodnotu. Investice může povznést upadající hospodářství, ale může jej také v dlouhodobém horizontu zničit. V devadesátých letech byla patová situace – bylo investic třeba. Dnes se naopak investuje do státu, jak jde vidět v parlamentu, ekonomika vzrůstá. Že bychom se ale stále měli jako v Rakousku, to těžko.